Procházíte temnou uličkou a jedinými společníky jsou stíny přebíhající vám po tváři. Je chladná noc. Unaveni po celodenní práci se průmyslovým areálem vracíte domů.

Znenadání vám něčí ruka zakryje ústa. 

Chcete křičet, ale veškeré volání o pomoc vám zhatí kus látky, skrze kterou neunikne ani hles. Po chvíli marných pokusů vyprostit se ze sevření ucítíte ostrou bolest po úderu do hlavy. Poté konečně přichází tma.

Když se vám poprvé vrátí smysly, zjistíte, že ležíte svázáni na zadním sedadle automobilu. Muž za volantem si něco pro sebe tiše povídá.

Další probuzení provází zděšení. Stále ještě otřeseni se snažíte zvednout z tvrdé podlahy, když tu vaše smysly zachytí dva nové vjemy. Tikání a hnilobný pach zalévající celou místnost. „Kde to jsem?“ Jak si vaše oči začnou přivykat temnotě, začne se před vámi rýsovat podivně tvarovaný pytel na odpadky. Když pytel převrátíte otvorem k sobě, puch ještě zesílí a k nohám vám z pytle vypadne něčí ruka. „Do hajzlu, musím odsud vypadnout!“ 

Při stoupání po schodech málem zakopnete o kuchyňskou minutku se vzkazem: „Užij si nadcházející minuty. Jsou tvoje poslední.“ Podle všeho ti vrah dal posledních patnáct minut, než si pro tebe přijde.